Vím, že nic nevím: osobní příběh

Kdysi jsem měla přítele. Tvrdila jsem o něm, že je to budoucí otec mých dětí. Měla jsem už vybrané místo pro naši svatbu. Znali ho mí rodiče, tykala jsem si s jeho mámou… Bylo mi přes 30, chtěla jsem zakládat rodinu… Když jsem o tom někdy mluvila, myslela jsem to smrtelně vážně. Přátelé potvrdí.

Po roce jsme se rozešli… Nebylo to ono. Nebyl dost „chlap“, hádali jsme se... A tak dále…

Chvíli po rozchodu jsem pak prohlašovala, že můj příští chlap musí být víc chlap než já (kdo mě zná, chápe). Opět smrtelně vážně…

Minulo pár měsíců a stalo se něco, co mi otočilo život naruby a na předchozí tvrzení vrhlo stín velké lži: zamilovala jsem se do ženy. Totálně. Bylo to silnější než já, silnější než cokoli, co jsem do té doby zažila. Byla jsem poprvé v životě doopravdy zamilovaná a teprve ve svých 32 letech jsem poznala, jaké to je. Do té doby jsem nevěděla, a ani nevěděla, že nevím.

Překvapení bylo natolik silné, že jsem tuto skutečnost nejdřív sama sobě popřela. Měla jsem vztah se ženou, ale příliš jsem si nepřipouštěla, že bych mohla být na holky. Chvíli jsem byla absolutně šťastná. Radost mi stříkala z uší, tančila jsem po ulici cestou na tramvaj, usmívala jsem se jen tak, lidi koukali, ze kterého blázince jsem utekla. Trvalo to asi ¾ roku a během té doby se postupně všechno zvrtlo.

Ona měla chlapa. Byly jsme spolu a přitom nebyly. Mučení. Tuhle „bitvu“ jsem nemohla vyhrát. Negativní emoce se vynořily na povrch v takové síle, že jsem si to před tím nedokázala představit: beznaděj, nenávist, agrese, žárlivost, vina. Žárlila jsem jak nikdy v životě a vyčítala si to. Sama sobě jsem vyčítala, že žárlím, že to není normální, že normální je to, že ona má chlapa. Normální je přeci mít chlapa. Pořád jsem si ještě myslela, že i já si ještě nějakého najdu. Nedovedla jsem si totiž představit, že si hledám partnerku – ženu. Jak? Kde? A tak obrovská radost a štěstí postupně ustoupily a vystřídala je hluboká beznaděj.

Zlom nastal přiznáním před člověkem, který pro mě hodně znamená. Jeho nesouzení situace a prostor pro mě být taková, jaká jsem, mi pomohly přiznat si to, co bylo teď už zcela evidentní: Jsem lesba. Upřímně, nevím, kdo vymyslel toto slovo, ale nebyl to dobrý nápad. Zní to naprosto strašně a ztotožnit se s takovým označením je opravdu těžké. Zní to jako nadávka nejhrubšího kalibru. Nebo alespoň v mých uších. Gay nebo homosexuál je celkem neutrální, ale lesba – to je velká pomsta nevím za co. Ale dobře. Jsem lesba. Jsem prostě na holky. That’s all…

Přiznala jsem si to tedy konečně a uvědomila si, že nenormální není moje žárlivost, ale bigamie mé první ženské lásky. Resp. je fuk co je normální a nenormální, ale pro mě to zkrátka bylo nepřijatelné. Konečně jsem si uvědomila, že to, co hledám, je stabilní a věrný vztah se ženou, která má ve své sexuální orientaci jasno a chce také monogamní dlouhodobý vztah. Tohle se nestalo ze dne na den, ale šlo to poměrně rychle. Samotnou mě překvapilo, jak rychle jsem se vyrovnala se ztrátou své první lásky. Tak nějak jsem si uvědomila, že jsem ji nikdy neměla, a tak jsem ani nic neztratila. Dnes jsem jí vděčná za objev, který mi umožnila udělat. Děkuji.

Díky tomuto uvědomění a osvobození od vztahu-nevztahu jsem byla schopná najít si přítelkyni, jakou jsem si přála – jasně vyhraněnou a věrnou. A osud, či štěstí, či nevím kdo nebo co, mi to zařídil express. Objevila se skoro dřív, než jsem byla připravená. Ještě že musela s autem do servisu a naše první schůzka se o pár dní posunula. Měla jsem tak o trochu víc času rozdýchat svůj „rozchod“. A okamžitě jsem se znovu zamilovala, jakkoli nepravděpodobně to zní. Nechtějte to vysvětlit. Já tomu nerozumím. Jestli je to chemie, osud, síla vědomí, náhoda, nebo fakt nevím co…

Tak se stalo, že jsem najednou měla šťastný vztah se ženou. A stále mám. Když jsem se podívala zpět do minulosti, najednou jsem uviděla souvislosti, které mi nikdy dřív nebyly zřejmé. Tolikrát jsem už byla zamilovaná do ženy, jen jsem si nedovolila to prožít. A zaplať pánbůh, protože šlo vždycky o heterosexuální ženy (nebo to alespoň všechny dodnes předstírají :-) ). Najednou to dává logiku, proč můj deník psaný kolem 16. roku života hýří historkami o kamarádkách, trenérkách, učitelkách… A ne o prvních mužských láskách, do kterých jsem se spíš nutila a v jádru duše mi to bylo docela putna. Účelem mého chození s klukama bylo vlastně jen zapadnout mezi ostatní holky. Být normální, akceptovaná. Jenomže jsem to tehdy netušila. Zpětně si uvědomuju, jak absurdní mi přišly starosti některých mých kamarádek někdy v 15 letech: jestli se líbí tomu a tomu klukovi, kdy a kde ho potkala, že s ním na diskošce tančila jiná kamarádka a co to asi znamená… Že ji požádal o cigaretu a ona u sebe žádnou neměla – hrůza! – od teď už nosí krabku pořád u sebe… Tenkrát mi to připadalo úplně šílené. Stála jsem tak nějak mimo to a v duchu jsem si klepala na čelo. S odstupem jsem to sledovala a nepřišlo mi divné, proč já něco takového nezažívám, proč se mnou ti kluci tak nemávají. Dokonce mi ani nepřišlo divné, že chodím venčit psa zásadně tam, kde jsem jednou potkala svoji trenérku, když šla z tréninku domů. Vlastně jsem se chovala podobně absurdně, jako moje kamarádky, jen vůči někomu jinému. Až teď chápu, co se dělo a proč.

Toto uvědomění přišlo mnohem později a až po cca 5 letech intenzivní práce na sobě. Uvědomování a poznávání sebe sama na kurzech a koučincích. Po 5 letech aktivního sebezkoumání jsem konečně vyzkoumala to, co jsem rozhodně nechtěla objevit! Here I am!

Jsem součástí nějaké menšiny lidí s opačnou sexuální orientací, ale v tom lhaní sama sobě rozhodně v menšině nejsem. Všichni po cestě životem sbíráme různá přesvědčení o tom, kdo jsme a kdo bychom měli být, se kterými se identifikujeme. Projeďte se metrem a potkáte řadu lidí s víceméně nepřítomným výrazem, z nichž každý běží v nějakém krysím kolečku, do kterého se dostal, ani neví jak. Možná se podívejte do zrcadla, jestli nejste jedním z nich. Každý šplhá po nějakém žebříku, a přitom kdo ví, jestli je ten žebřík vůbec opřený o tu správnou zeď. Co to vůbec je ta správná zeď, na kterou stojí za to se škrábat?

Já jsem první v řadě, kdo pochopí, že se o sobě raději nechcete nic dovědět. Že vás sebepoznání neláká nebo dokonce děsí. Nikdy nevíte, co ze své Pandořiny skříňky vyhrabete a běžet dál ve stejném kolečku je na první pohled jednodušší. Zároveň jsem ale první v řadě, kdo vám doporučí to sebepoznávání risknout. Z dlouhodobého hlediska totiž není co ztratit, můžete jen získat. Podle mojí vlastní zkušenosti je kvalita života a míra vlastního sebepoznání v přímo úměrné korelaci. Jo, někdy to bolí a jo, někdy můžete klesnout níž, než jste byli na začátku. Kdo si ale neosahal dno, těžko se může odrazit do výšky a překonat sám sebe.

Já sama nejsem zdaleka na konci cesty. Ta totiž končí až smrtí, a ta je ještě, doufám, daleko. Kdo ví, co ještě objevím? Co si nalhávám teď? Je můj žebřík konečně opřený o správnou zeď, nebo zase sletím po tlamě dolů a budu hledat jinou zeď a stavět nový žebřík zase od nuly? Raději stokrát spadnu dolů a půjdu hledat dál, než bych plýtvala energií na dobývání cizí zdi nebo běh v kolečku, které mi někdo nastavil do cesty. A kdybyste mě někdy přistihli, jak se škrábu na cizí zeď nebo běžím v kolečku, kopněte mě, prosím, do zadku. Díky!

< Zpět na Čítárnu

Aktuální nabídka