Emoce: jak fungují a co s nimi?

Naše emoce s námi někdy pořádně mávají. Snažíme se je proto odfiltrovat a jednat racionálně. Co se ale stane, když se od svých emocí distancujeme? Neděláme si tím náhodou medvědí službu?

Emoce stimulují náš limbický systém (část lidského mozku) a ten pak kontroluje podvědomé reakce našeho těla: studený pot, husí kůži, zrychlený dech a tep, slzy v očích, ztuhnutí, útok, útěk… Tento mechanismus se odehrává mimo naše vědomí, proto jsou pro nás emoce a práce s nimi takové mystérium. Někdy říkáme, že nás zradila hlava – ano, impuls vyšel z limbického systému uloženého v hlavě. Nicméně je to tělo, které nám umožňuje emoce identifikovat, protože právě na něm se projeví, a to téměř okamžitě. Dlouhodobě se vracející emoční stavy mají dokonce moc měnit naše držení těla nebo napětí některých svalů. Byla například potvrzena změna funkce bránice a dechu u pacientů s úzkostí (Stackeová 2010).

Řada z vás už si jistě někdy přála žádné emoce raději necítit. Jednat čistě racionálně. No, mnohým z nás se to také docela dobře daří – přestáváme si naše pocity uvědomovat. Přestáváme je cítit, což ale bohužel neznamená, že přestávají existovat. Co se stane, když zavřeme naše pocity pod neprodyšnou pokličku a nebudeme si je připouštět?

Přestaneme-li si své emoce připouštět, znamená to, že je nepustíme do vědomí, tj. do kortexu - mozkové kůry. Kortex je nejmladší část mozku - mladší než limbický systém - a má na starosti racionální operace, kognitivní funkce, vytváření myšlenkových map, apod. Dokáže vyhodnocovat naše minulé zkušenosti a vytvářet myšlenkové mapy a nové možnosti řešení a reakcí. Je to zásobárna mentálních zdrojů, které máme k dispozici.
 
Pokud se snažíme naše pocity potlačit a nevěnujeme jim pozornost, neumožníme našemu kortexu, aby je mohl vyhodnotit, zařadit do svých schémat a adekvátně (racionálně) reagovat. Ubereme mozkové kůře část informací, se kterými by mohla pracovat. Zúžíme si vědomí. Je to jako kdybyste chodili se šátkem na očích – zkrátka se ochudíte o jeden typ informací o světě a o sobě. Co udělá slepý, když jde po přechodu a najednou se vyřítí auto? Nic. Jeho nervová soustava nemá podklady pro adekvátní akci – nemá vizuální vjem. Co udělá člověk, který se cítí dlouhodobě frustrovaný, ale naučil se si svou frustraci již nepřipouštět? Nic. Pojede stále v tom stejném kolečku. Jeho nervová soustava nemá podklady pro adekvátní reakci – neví, že je potřeba něco změnit. Tak ani nemůže dojít k vyhodnocení toho, CO je potřeba změnit a už vůbec ne JAK. Nejsou informace – kortex nemá s čím pracovat. A tak se ujímá kormidla podvědomí a kortexův starší brácha - limbický systém.

Tento člověk popírající svoji frustraci pravděpodobně nebude čím dál vyrovnanější, ale čím dál podrážděnější, nebo smutnější, nebo uzavřenější… Možná na někoho občas „vyjede“ a pak toho bude litovat. Nebo naopak neřekne svůj názor a nechá se zašlapat do země, i když by raději reagoval opačně… Ztratí část kontroly nad svým jednáním. Jeho racionální a volní stránka bude oslabená ve prospěch té iracionální…

V nějaké míře to znám z vlastní zkušenosti. Když jsem začala pracovat jako kouč, měla jsem pocit, že musím být psychicky stabilní, že nemůžu být nikdy frustrovaná, smutná, … Musím to mít všechno správně a srovnané, jinak bych nemohla dělat to, co dělám. Ale jak už jsem řekla, pocity můžete popřít, ale nemůžete je zrušit. A tak jsem dlouho jela v kolečku „mám se skvěle za každou cenu“. Výsledek – emoční labilita, zhoršená schopnost vyhodnocovat události, neschopnost vidět řešení a cokoli změnit… Člověk žije v takové bublině, ze které nevidí ven. Myslí si, že ani nikdo nevidí dovnitř, což je bohužel (nebo bohudík) omyl. To jsem se takhle jednou ze všech sil snažila popřít nepříjemný pocit před sebou i okolím a jedna kamarádka (vidící do mé nešťastné bubliny) mi říká: „Ty se snažíš od toho zdrhnout, a ani nevíš, co to je.“ Bylo to asi jako dostat kýbl ledové vody do ksichtu. Měla pravdu, snažila jsem se zbavit něčeho, a vůbec jsem netušila, co to je nebo proč to tu je. Najednou jsem pochopila, že je to i vidět... A tak jsem ten večer zrušila všechny plány a udělala si schůzku sama se sebou.

Od té doby se pravidelně pozastavuju nad tím, jak se cítím, co to je za pocit a co mi chce říct. Jaká je to informace. Někdy na to prostě nepřijdu, ale kdykoli se mi to podaří, je to cenná informace do matrixu mých možností. A hlavně velká úleva! Od té doby jsem vstala z mrtvých a vymyslela a začala realizovat takové věci, co by mě před tím ve snu nenapadly. Jako by mi někdo aktivoval novou část mozku. :-)

A tak z vlastní zkušenosti potvrzuji, že připouštět si a pojmenovávat i nepříjemné pocity se zatraceně vyplatí. Paradoxně člověk dostane své akce a reakce více pod kontrolu. Kortex procesuje více informací a zůstává méně prostoru pro automatické, impulsivní reakce limbického systému samotného. Myšlenkové mapy mozkové kůry jsou bohatší a tím se obohacuje i paleta schopností. Zároveň se uvolní energie, kterou jste dosud plýtvali na potlačování a skrývání. Není to vždycky příjemné, občas se u toho brečí, ale výsledek stojí za to.

< Zpět na Čítárnu

Aktuální nabídka